Její návrh byl logický. O poznávacím zájezdu na Island uvažujeme již několik let a aktuální ekonomicko-sociální situace uvnitř naší poměrně rozsáhlé rodiny takový turistický majstrštyk dovoluje.
Když jsem se ponořil do propozic vybraného zájezdu, tak jsem si u položky: „Reykjavík – celý den“ vzpomněl, že poměrně nedávno na Islandu zemřel a je (pravděpodobně) pochován mistr světa (1972-1975) Robert James Fischer. Jistě by bylo zajímavé a vhodné (když už tam letím takovou dálku) navštívit na centrálním reykjavickém hřbitově jeho hrobku, popř. památník, vystát frontu, poklonit se jeho památce a setrvat v krátkém zadumání. Předběžně jsem na gůglmapz zjistil, kde se reykjavické „Olšany“ nalézají, a následně uložil akci „Návštěva Fischerova hrobu“ do paměti s tím, že ji zaktualizuji, až nastane čas.
Měsíc před odletem na Island přišly z cestovní kanceláře podrobné propozice, jak pobyt a výletování na Islandu proběhne. Celý týden budeme bydlet v městečku Selfoss přibližně 60 km východně od Reykjavíku a z něj budeme vyrážet na jednotlivé výpravy. Mapa na monitoru mi hned ukázala, kde je v Selfossu naše chatička, kde nejbližší obchod, jaké restaurace můžeme navštívit, ejhle plavecký bazén, přesněji malý akvapark, a tady dokonce nějaké muzeum. Když jsem o muzejní ikonku zavadil kurzorem, dočetl jsem se překvapivou informaci. Zde sídlí Bobby Fischer Center. Jediné muzeum Bobbyho Fischera na celém světě. V zapadlé díře na konci světa, a já tam pojedu na dovolenou!
Bohužel počáteční nadšení z budoucí návštěvy sakrálního místa zkalila informace, že muzeum je otevřeno každý den pouze od 13 do 16 hodin. Asi nebude příliš velká šance se z některé výpravy na základnu do Selfossu vrátit tak brzy odpoledne, abych Bobbyho muzeum našel otevřené. Naštěstí jsem se záhy dočetl, že místní šachisté mají v Bobbyho muzeu každou středu večer od 19 do 21 hodin hrací den. Nadšení z tohoto objevu (přijdu tam po večeři, nebo večeři vynechám, bude-li to nutné, řeknu, že jsem turista from the Czech republic, a pak je všechny, nebo alespoň některé porazím v bleskovém turnaji, který operativně uspořádají na počet středoevropského turisty) však rázně utnula moje žena, když mne upozornila, že do Selfossu přijedeme ve čtvrtek ráno, a odjedeme z něj následující středu ráno. Ve středu večer tedy zcela určitě v Selfossu buď ještě, nebo už nebudeme. Takové situaci se říká totální pech!
Naštěstí se na stránkách Bobby Fischer Center nachází ještě jedna zásadní informace. O místě, kde Bobby Fischer pohřben. Není to výstavní hrobka z leštěného obsidiánu uprostřed reykjavického pohřebiště dávných Vikingů. Bobby je uložen na malém venkovském hřbitově dva kilometry od Sellfosu. Ta vesnice (přesněji několik domků) se jmenuje Laugardælir.
Robert James Fischer zemřel 17. ledna 2008 (ano, už je to deset let…) ve věku 64 let. Příčinou smrti bylo selhání ledvin. 21. ledna (chladné, větrné, černé ráno) byl Fischer pohřben po krátkém obřadu v luteránském kostele na hřbitově v Laugardæliru. Pohřbu se kromě katolického kněze zúčastnili jen jeho družka Miyoko Watai a islandský přítel Gardar Sverrisson s manželkou a dvěma syny.
Všichni víme a ti starší si to pamatují, že Island byl pro Bobbyho Fischera místem triumfu. V létě 1972 (ano, už je to 46 let…) v Reykjavíku porazil Borise Spasského a stal se jedenáctým mistrem světa v šachu. Jak to, že o 36 let později umírá na tomto ostrově v osamění a relativní chudobě?
Bobby byl celý život problémovým člověkem, šachová genialita si bohužel vybrala svoji daň. Jeho psýché nebyla nikdy odborně diagnostikována, a tak se odborníci i laici mohou pouze dohadovat, v čem byl jeho problém. Některé jeho skutky a věty vyslovené na veřejnosti svědčí o tom, že to měl Bobby v hlavě emočně a sociologicky „trochu pomotané“. Mohl bych tady zopakovat několik známých afér, které Bobby vyprodukoval a které kolují v literatuře i po internetu, ale nechci sobě, ani vám tuto připomínku na (podle mne) nejlepšího šachistu všech dob kazit. Pokud vás zajímají Fischerovy neblahé skutky lidské, pak si je jistě snadno vygůglujete sami.
V roce 1992 Fischer při zbytečném „odvetném zápase o titul mistra světa“ se Spasským porušil striktní embargo americké vlády proti tehdejší Jugoslávii, kde se zápas hrál. Následně mu byl zakázán návrat do USA, pokud se neomluví a nenechá na sobě spočinout ruku americké spravedlnosti. Od tohoto roku se z Bobbyho stal Ahasver bloudící světem. V roce 2003 byl zatčen na tokijském letišti, protože se snažil odletět do Manily s prošlým americkým pasem. Hrozilo mu vydání do USA, kde by s ním bylo nakládáno jako se zločincem typu „public enemy“. Naštěstí se podařilo diplomatickou cestou zajistit, že Bobbyho přijme Island a udělí mu občanství. Toto rozhodnutí učinil islandský parlament, když „adopci“ Roberta Fischera jednomyslně odsouhlasil. Bobbyho na Island doprovodila jeho tehdejší družka, mezinárodní mistryně a tajemnice japonského šachového svazu Miyoko Watai. Podle některých zdrojů se s ní Bobby oženil, podle jiných zdrojů s ní pouze žil. Tato nejasnost mimo jiné způsobilo značné komplikace při dědickém řízení po Bobbyho smrti, protože se ukázalo, že jeho proklamovaná chudoba byla opravdu jen velmi relativní. Ale o tom psát nechci. Poslední čtyři roky života prožil nemocný, unavený a zklidněný Bobby mezi přáteli a s několika šachovými plány v hlavě: Prý se snažil o uspořádání zápasu s Ánandem ve svých (tj. Fischerových) šachách. Zda se tato výzva k Ánandovi donesla a zda na ni nějak reagoval, nevím. A tak Fischerova islandská izolace nebyla narušena. Bobby na Islandu dožil a byl pochován, podle svého přání, na hřbitůvku v maličké vesnici. Pojďme se tam podívat…
Po celodenním výletu a vydatné večeři se nad Selfossem protrhaly nízké mraky a ukázala se modrá obloha a sluníčko. Ideální čas na procházku. Bobby Fischer Center na hlavní selfosské třídě jsme našli s manželkou snadno. Dům na hlavní ulici je na islandské poměry velký, avšak nenechme se mýlit, velkou část přízemí zabírá obchod s – mimo jiné – samorosty, což odpovídá, protože Bobby byl docela velký samorost. Bobby muzeum (vstupuje se do něj ze dvora) se nachází v patře.
„Je to tam malé,“ konejšila mne naše průvodkyně. „Byla jsem se tam podívat a jsou tam jen fotografie a šachové figurky.“ Paní průvodkyně má jistě pravdu (po celý zájezd jsme ji nepřistihli při lži), ale není to šachistka, a tak nemá a ani nemůže mít k Bobbymu muzeu citový vztah. Já se dovnitř nedostal, pouze jsem budovu smutně obešel a vydal se s manželkou na cestu k Bobbymu hrobu.
Selfoss leží v (jediné) islandské rovině, a tak byla cesta (2 km) do vesničky Laugardælir na místní poměry nečekaně jiná, než jsme dosud na Islandu viděli. Připadali jsme si jako v Čechách. Nikde žádná sopka, ani lávové pole, ani vodopád, ani gejzír nebo ledovcová laguna. Polabí… Přesněji Polabí s několika Řípy, přerostlou Kunětickou horou, oholenou Milešovkou a Stolovou horou v pozadí.
Laugardælirský hřbitůvek nelze přehlédnout. Vévodí mu úhledný, skromný kostelík a hrobů na něm není mnoho, některé jsou z 19. století. Vše pokrývá svěží, sametová islandská tráva. Bobbyho hrob je hned u vchodu, prostý bílý kámen se základními údaji o muži, který zde na věčné časy (nebo do zmrtvýchvstání) spočinul. Bohužel situace před hřbitůvkem (za Bobbyho pomníčkem) není příliš radostná. Připadal jsem si tam jako na dvoře rozvráceného zemědělského statku. Žalostné JZD na českém venkově v 50. letech, jak si ho pamatuji z filmu Všichni dobří rodáci.
Nechme nepořádné islandské zemědělce za plůtkem a věnujme se Bobbyho památce. Přivezl jsem mu maličký dárek. Bílého pěšce ze šachové hry, které se říkalo „magnetky“. A není to ledasjaký pěšec. Je ze soupravy, kterou jsem dostal od rodičů k vánocům v roce 1972, kdy jsem pod vlivem zápasu Spasskij – Fischer propadl šachu. Šachovnice magnetek je už řádně zkorodovaná, dřívka rámu neudrží pohromadě ani pevná guma a několik figurek chybí. Jeden pěšáček už této soupravě chybět nemůže. Slavností úkon předání památečného pěšce Bobbymu zachytila moje pohotová žena.
Můžete se ptát, proč jsem Bobbymu nepřivezl nějakou cennější figurku, věž třeba, nebo přímo krále. Dobrá otázka! Také mne napadla, ale pozdě, deset kilometrů nad Severním mořem.
Nebyl jsem sám, kdo Bobbymu něco přinesl, avšak šachová figurka mezi květinami, kamínky a svíčkami byla jen jedna: pěšáček z historických českých magnetek.
Nepřítomnost jiných šachových figurek na Bobbyho hrobě mne překvapila. Jako kdyby nikdo z návštěvníků – šachistů neznal tajnou pověru, o které se píše ve ztracené středověké islandské sáze „Skák Konungur“ (O šachovém králi). Ta pověra je pravdivá a říká toto: Kdo na hrob Robert Jamese Fischera položí šachovou figurku, tomu bude zlepšena šachová výkonnost. V sáze je pak precizně, takřka vědecky, v několika slokách dokázáno, proč se tak stane. Já to řeknu stručně: Do osoby, která na Bobbyho hrob položí šachovou figurku, se přelije část Bobbyho šachové geniality. A je to odstupňováno podle toho, jaká figurka byla Bobbymu přinesena.
Kdo přinese PĚŠCE, tak bude šachově povznesen tak, že každý PÁTÝ tah, který v šachové partii zahraje, bude tak dobrý, jako kdyby ho zahrál Bobby Fischer.
Kdo přinese JEZDCE nebo STŘELCE, tak bude šachově povznesen tak, že každý ČTVRTÝ tah, který v šachové partii zahraje, bude tak dobrý, jako kdyby ho zahrál Bobby Fischer.
Kdo přinese VĚŽ, tak bude šachově povznesen tak, že každý TŘETÍ tah, který v šachové partii zahraje, bude tak dobrý, jako kdyby ho zahrál Bobby Fischer.
Kdo přinese DÁMU, tak bude šachově povznesen tak, že každý DRUHÝ tah, který v šachové partii zahraje, bude tak dobrý, jako kdyby ho zahrál Bobby Fischer.
Kdo přinese KRÁLE, tak bude šachově povznesen tak, že KAŽDÝ tah, který v šachové partii zahraje, bude tak dobrý, jako kdyby ho zahrál Bobby Fischer.
Vykonav nad Bobbyho hrobem magický šachový rituál, bohužel jen s pěšcem, byl jsem velmi zvědavý, zda to funguje. O deset dní později jsem se sešel s kamarády ze šachové klubu Dukla Praha na pravidelném sezení a zvítězil v přátelském bleskovém turnaji, ačkoliv bych podle ela měl být sedmý, poslední. Já vím, jedno náhodné vítězství nepotvrzuje platnost pověry z jakési ztracené islandské ságy. Nicméně esoterické a paranormální jevy opravdu na Islandu účinkují – jak tvrdila naše průvodkyně. A doložila to exaktním faktem. Na Islandu mají zvláštní parlamentní komisi, která vyjednává (tj. dává úplatky) s místními Trolly, Ymiry, Jotuny, Týry, Frey a podobnou nezvedenou cháskou, pokud se bájným bytostem nelíbí, že se (třeba) na nějaké islandské řece staví nová hydroelektrárna.
Až přijedete do Laugardæliru, tak nezapomeňte Bobbyho skromný hrob navštívit a položit tam šachovou figurku. Jakou? To záleží na vás…. Avšak volte uvážlivě, aby náhlý růst vaší šachové výkonnosti nebyl příliš nápadný!
Zajímavý, moc hezký článek, zaujal, zavzpomínal jsem na dobu, partie Bobyho.
wlk: To je pravda, snad 20x (5mil UDS místo 240 tisíc).
Avšak za onen náš "ojedinělý pohled", jak píšete, tvrdě zaplatil Bobby doživotním vyhnanstvím. Přesuny a nejistota se určitě podílely na jeho zhoršení zdraví. Ještě že se našel vděčný Island.
Spasskij, ten na tom bez ztráty kytičky vydělal. Šachově, nikdo jiný s Bobym nemohl už skoro 20 let hrát, ani potom. Samozřejmě štědře finančně ke spokojenému zdravému šachovému stáří. Přeji, odměna za to, co musel při zápase 1972 za vrtochy od slavného Bobby překousnout a čemu ustupovat, aby nevyhrál Boris kontumačně, což ho mohlo stát lepší výkon.
Nerad opakuji komentáře jiných, ale nevím jak jinak. A když sem píši poznámku, zároveň musím: Autor
pěkný článek , škoda nevyužité šance dostat se do muzea.
Taky děkuji za článek.
Při pohledu na skromný náhrobek šachového génia ( v pozadí s bordelem islandského JZD ) mě napadlo klasické : Sic transit gloria mundi...
Na druhou stranu jeho partie byly, jsou a budou nesmrtelné !
Díky za hezký článek.